Teda paní doktor, ten Váš backhand je opravdu famózní

Paní doktor se po pochvale od spoluhráče lehce zapýřila a radostně poskočila. Právě se jí podařilo dostat míček dlouhým obloukem přes síť a donutit soupeře k chybě. 

Je jaro roku 1968, ve vzduchu visí naděje, a já v červených trenýrkách a v bílém tílku poprvé procházím brankou tenisového oddílu SK Rapid Praha, netušíc jak důležitý životní krok právě dělám. Bílému sportu jsem okamžitě a beznadějně propadl.

Mezi spoustou dobrých hráčů a hráček Rapidu tenkrát vynikali tři. Nejlepší byl Junge neboli Pupi, to když se mu časem přeformátovala postava. Věčný smíšek a nositel dobré nálady ze slavné tenisové rodiny, dokázal porazit soupeře klidně i s pánvičkou místo rakety nebo s kýblem plným vody v levé ruce. Jednou vyhrál i v ploutvích a v potápěčských brýlích se šnorchlem. Pak tam byl Ričí. Taky velmi šikovný hráč, s lehkým tanečním krokem a opravdu fešák. Hlavně kvůli němu se na Rapid sjížděly krasavice z Prahy a okolí, což jsme my ostatní kvitovali s velkým povděkem. Třetím do party byl Gogo. Velký životní a tenisový svéráz, levoruký plejer se specifickým pitným režimem. Po pivu s panákem trefoval lajny tak neomylně, až přiváděl soupeře k šílenství. Jen ho musel někdo hlídat a při prvních nepřesnostech, signalizujících přicházející slabost, rychle mazat do kantýny pro booster.

Klub měl plno členů. Ve všední dny po práci to tam hučelo jak v úlu. Kurtů však bylo jenom šest. U vchodu do šaten proto visela tabule, na kterou mohl každý pověsit štítek se svým jménem a zablokovat si hrací čas. Na dvouhru byla půlhodina, na čtyřhru hodina. U tabule bylo věčně rušno. Dostat se na kurt bylo těžké a poměrně často docházelo k ostrým hádkám. Občas padla i nějaká ta facka.

Jediný, kdo se nemusel s nikým dohadovat, byl bývalý šampion v boxu. Když přišel, dav se uctivě rozestoupil, on si v hrobovém tichu přeorganizoval tabuli podle svých představ a odebral se na kurt. Boxer si s námi chodil i občas v zimě zahrát fotbal. Každého, kdo mu udělal kličku, se láskyplně zeptal: "Chceš do držky?" a my zdvořile odpovídali: "Nechci, pane." Jednou dostal boxer housle. Když jsme viděli, jak mu míč potupně prochází mezi nohama, celí jsme zkoprněli. Až na autora houslí. Ten na nic nečekal a začal utíkat. Hnal za sebou boxera až na náměstí Kubánské revoluce. Po několika minutách se vrátili s rukama kolem ramen jako největší kamarádi. Co si tenkrát řekli nebo udělali, zůstalo navždy jejich tajemstvím.

Hráli jsme nejen pro radost, ale taky soutěžně. Měli jsme týmy dospělých, dorostenců i žáků. Po zápasech jsme se scházeli. Opékali jsme buřty, doplňovali tekutiny, obdivovali vítěze a chlácholili poražené. Na Rapidu se ale nejen hojně sportovalo, ale také milovalo, hádalo, pomáhalo, drbalo, ženilo, vdávalo, rodilo, rozvádělo, vychovávalo a umíralo. Jako v každé rodině.

Po sameťáku se všechno změnilo. Ubylo členů, ale klub žil dál. Postavili jsme novou klubovnu se šatnami a prože my zbylí jsme zestárli, začali jsme hrát pražskou soutěž seniorů. A taky jsme měli dětskou školičku a byli rádi za každé děcko, protože hrát tenis je opravdu velký dar. A pak dlouhá historie jednoho z nejstarších tenisových klubů v Praze náhle skončila. Z rozhodnutí magistrátních úředníků bez náhrady a bez milosti. Závidím všem členům klubu, kteří se toho nedožili.

PS: nikdo z nás nezná pana Kaderku.